Jak jsme se dali dohromady

Borovička na první pohled

Brnčalova chata v Tatrách žila. Venku vítr hvízdal mezi štíty, ale uvnitř bylo teplo, vlhko od sušících se bund a smích zněl jako ozvěna. Psovodi z horské služby měli každoroční sraz a byli v nejlepším. Domča a Marťa, které ráno dorazily nočním vlakem z Prahy, právě dojedly guláš a čekaly na domluveného horského vůdce Dušana, který ne a ne se objevit ...

Tady to večer nikdy nespí, říkali jim. A měli pravdu. Krátce nato někdo začal hrát na kytaru, u baru se shromáždila skupinka přátel, kteří si objednávali rundy borovičky a vyprávěli historky tak nahlas, že to nešlo přeslechnout.

Pak se to stalo.

Jeden z nich – asi ten nejklidnější z celé party – se zvedl, vzal dvě borovičky a zamířil rovnou k jejich stolu.

"Dovolíte?" zeptal se s lehkým úsměvem. Nečekal na odpověď, jen položil skleničky s horcem na stůl. "Za odvahu. Vydat se do hor jen tak."

Sedl si k nim a během pár minut bylo po rozpacích. Povídali si o všem – o tom, co se tu chystáme dělat, o tom, proč lidi z města touží po horách, o tom, co komu v životě uteklo a co ještě čeká. Oba už měli něco za sebou – práce, vztahy, zklamání i naděje. Možná právě proto to mezi nimi nebylo uspěchané, ale tiché, opravdové.

Byl to večer, který si budou pamatovat. Druhý den šli dolů z chaty již spolu. Ne hned jako pár, ale jako dva lidé, kteří vědí, že něco začalo. A že některé cesty – stejně jako ty v horách – začínají nenápadně, v mlze, a přesto vedou vysoko.